Cooperův test: Dlouhých dvanáct minut

Je 27. dubna, pátek. Venku je oproti slušnému běžeckému počasí o zbytečných deset stupňů tepla navíc a zhruba o stejné a stejně zbytečné množství kilogramů navíc zaskučí váha, když jí zatížím svým tělem absolutně bez kondice. Prakticky dva měsíce jsem kvůli bolavému nártu neběhal. Asi dva týdny klušu trasy okolo pěti kilometrů. Kdyby má milovaná žena mohla běhat, ani by jí nejspíš nestálo za to, se kvůli takovým vzdálenostem obouvat.

Nicméně přestože se můj pohyb běhu příliš nepodobá - trochu si při trénincích výklusech připadám jako v těch děsivých snech, kdy vás kdosi či cosi pronásleduje a vy víceméně stojíte na místě a i přes usilovnost běhu sotva taháte nohy z neviditelného medu - vyrážím na Cooperův test. Závod se koná na atletickém stadionu v Sokolově a běh, startující osm set metrů od domovských souřadnic, se nevynechává, byť si tam jdu pro dost velký kus pověstného materiálu na kabát. Nacházím si jednu z přívětivějších tabulek a ve skrytu duše doufám, že bych si mohl i přes dlouhý tréninkový výpadek zvednout sebevědomí (a velký kus té ostudy si neuříznout) vynikajícím výkonem, který tahle tabulka stanoví pro mou věkovou kategorii na 2735 metrů.

Na startu je vidět, že zájem o běh vzrůstá, protože se na startovní čáru open závodu staví dobrá šedesátka běžců, a to ještě předtím odběhali své dva běhy mládežníci. Nazouvám si tretry. Někde jsem četl, že mohou pomoci až k pěti vteřinám na kilometr. To může být při Cooperovi klidně 50 metrů, což by v tomhle závodě byla sakra vzdálenost. To ještě nevím, že to co mi hřebíky na podrážkách teoreticky mohly nahnat, o to mě také připraví. Ale nepředbíhejme&

Počty jsou jednoduché. Pokud chci být "vynikající", musím běžet každé kolo zhruba 1:45 min. Jenže notně nevyzávoděn a zcela nerozběhán vyrážím jako střelený vstříc prvnímu kolu za 1:40,4. Po tomhle zjištění okamžitě opouštím početnou skupinu směrem vzad a zůstávám sám v běžeckém vakuu s tím, že se kolem mě občas mihne zezadu dopředu někdo rozumnější. Druhý okruh 1:46,2, třetí jakbysmet. Sázím to, jakobych měl v hlavě chronometr. Sice je to na výsledné zvednutí sebevědomí trochu pomalejší, ale drobným zrychlením v závěru by se to dalo dohnat.

Jak si tak přemítám nad tempem, začínám cítit zvyšující se únavu, přeci jen je to tempo oproti mým výklusům silně nadlimitní. V tom přede mnou v zatáčce nejspíš o pár centimetrů vyroste tartan a já si na něj skočím efektního placáka. Nedbalé zvedání nohou nad tartanem možná odpustí běžné maratonky, nikoliv však hřeby treter. Kolem mě neběží momentálně nikdo, takže pobavím jen přihlížející děvčata. Štrachám se na nohy snad deset vteřin. Čerstvě ošmirglovaná kolena už teď efektně pálí.

Tohle kolo je za 1:54,3 a rychlejším tempem už se nohám nést to moje obtloustlé tělo nechce. Další okruh je za 1:51,1. Stadion obkroužím po šesté, tentokrát za 1:49,9 a zbývá mi 72 vteřin na to, abych mohl dnes večer usínat s pocitem, že jsem vynikající.  Rozhodnu se to (jako obvykle) zkusit. Přepnu z červených na bílá a předbíhám řady těch, co doteď předběhli mě. Škoda, že jsou to většinou ti, co mi naložili minimálně jedno kolo. Nakonec padám vyčerpáním na trávník fotbalového hřiště na metě 331 metrů.  K tomu být vynikajícím mi tedy scházejí pouhé 4 metry. Ale co? Stejně si ani v tréninkových klusech, ani ve stoji na váze či před zrcadlem vynikající nepřipadám. Mladičká zapisovačka kol mi hlásí mých 2731 metrů a radostně dodává, že ona zaběhla nedávno ve škole víc. Byť odkrvený mozek těžko hledá ten správný argument ke kontru, přeci jen odněkud vyhrábne zasutý loňský výsledek.

"Já jsem tu loni zaběh'  3015, ale to jsem vážil o pět kilo míň," kontruju. Je mi líto, že ji musím zchladit, ale přece nenechám své výkony na stará a ještě k tomu spálená kolena znevažovat. :)

Každopádně mě čeká ještě dlouhá cesta k tomu, abych byl se svým běháním spokojený a abych své výkony považoval, alespoň za dobré (nikoliv vynikající). A k tomu mi dopomáhej hlavně zdraví&

Výsledky.

koyama