čtvrtek 26. května 2011

Bahňák aneb Když bahno, tak do huby (i jinam)

Stojím ve starých elasťácích a vytahaném tričku před jámou plnou odporně kalné vody a přemítám, cože mě to vlastně přimělo, abych se téhle ztřeštěnosti zúčastnil.
Extrémní závod sestavený hlavně pro příslušníky IZS nazvaný Bahňák 2011 je inspirovaný  závody jako je britský Tough Guy či australský Tough Bloke Challenge. Možná jsem masochista, ale od té doby, co jsme se prvně dověděl, že se něco takového chystá, mě tahle akce jakýmsi nevysvětlitelným, tak trochu temným způsobem přitahovala. Jednoduše řečeno: Jsem magor, co rád zkouší nové věci. :) A tohle u nás v ČR zaručeně nové bylo. No a když takovou akci máte téměř za barákem, nedají se nad ní jen tak zavřít oči. :)

Asi proto tedy stojím na startu Bahňáka před první překážkou nazvanou výstižně Krysí kanál. Velká přemostěná jáma plná jílovitého bahna a kalné vody. Zírám do dvou betonových rour, které na mě otvírají špinavě uslintaný chřtán a opakuji si své jediné dva cíle pro tento závod. Dokončit ve zdraví a nikde se nenalemtat.

Když se ozve pokyn startovacího zařízení, úprkem vlítnu do vody a následně do roury. Ještě v ní ani pořádně nejsem a už bere za své druhý cíl dnešního dne. Praštím se totiž o hranu betonové trubky do hlavy a do kalné vody se tím pádem zanořím zrovna v nádechové fázi. Decka té bahnité výživy do mě zahučí, jen to zakloktá.

Nicméně není čas plakat nad vychlastaným bahnem a je nutno vydrápat se na navršený kopeček mokrého jílu. Další cesta potom vede logicky z kopečku dolů ke třem již notně kluzkým prknům, kdy mě jedno z nich má katapultovat ke Skoku do neznáma, jak je tato překážka pojmenována.

Když jsem si před startem prohlížel překážky zazněl z divácké obce dotaz: "A kdo tady bude vůbec závodit?"
Otázku vzápětí následovala odpověď směřovaná zaručeně mým směrem: "Nejspíš támhleten strejda, když si to tak prohlíží."
Tehdy jsem po dotyčném šlehl zlým pohledem, ale hned na druhé překážce si uvědomuju, jakou měl vlastně dotyčný pravdu. Velmi zvolna a velmi opatrně totiž sestupuju ke kluzkému prknu. Aby také ne, vždyť těch naražených žeber z této překážky pár bylo. Seskočím do další jámy plné kalné vody a pak už není velkého rozdílu proti překonávání vodního příkopu při stýplu. Snad jen v čistotě vody, ze které se musím vybrodit.

Další překážkou je Mandl. Jednou ze tří betonových rour do další díry s kávově zbarvenou vodou, nad kterou čeká pět klád, které je nutno překonat na střídačku horem a spodem. Takže se máchám a lezu a zase se máchám a zase lezu....

Čtvrtá překážka - Vietcong. Když jsem si tuhle další jámu plnou vody s několika paletami, mezi kterými je nutnou prokličkovat, před startem prohlížel, zdála se mi oproti ostatním jako procházka růžovou zahradou. Pak nám na ní ještě pořadatelé přidali plachtu, asi abychom nezmokli. :) Co víc si přát? :) Když ale do Vietcongu zahučím, zjišťuju, že jinak než po čtyřech to nepůjde. Je to náročné, trvá to děsně dlouho a podruhé tu poruším již jednou porušený druhý cíl. Ten srk je skoro stejně mohutný jako v Krysím kanálu. Jestli takhle vypadá procházka vietnamskou růžovou zahradou, pak raději ani nechci vědět, jak vypadá taková vietnamská trnitá cesta.


Škrabu se bahnem k další překážce, kterou je Michelinův kopec. Bez ladu a skladu navršená kupa pneumatik by se na první pohled také mohla zdát jako snadná část trati, jenže opak je pravdou. Takhle nemotorně jsem se už dlouho necítil. Lezu přes tu hromadu snad půl minuty. Klopýtám, vstávám, znovu klopýtám, chvíli lezu po čtyřech, pak se pokouším pohybovat po dvou, abych byl vzápětí ve stavu, kdy bych klidně využil těch končetin i šest.

Konečně jsem z haldy dole a mířím ke Dvěma věžím. Věž z několika traktorových pneumatik navršených na sobě a zapíchnutých na kůlech do další jámy s bahnitou kávou už mě zve. Je nutno nejprve vyšplhat po lanovém žebříku vzhůru na vrchol a potom vnitřkem prolézt či spadnout dolů do vody. Snažím se dostat na žebřík, aniž bych musel do jámy. To se mi však nedaří a poroučím se tam nedobrovolně. Lezu tedy nahoru z vody a vnitřkem se do ní vracím opatrně zpět. Žádné seskakování, pěkně pomaloučku slézt. Njn, jak už jsem psal výše, strejda. :)


Na Dvou věžích mě dostihuje chlapík, který startoval o minutu za mnou. K Hoře alergie, což jsou slaměné válce vystavěné na sebe do třech pater, dobíháme spolu, nahoře jsem však kupodivu dřív. Jenže dolů seskakuju, tak nějak normálně, ale chlapík to bere po hlavě, pak se překulí a už míří k překážce U Jožina.

To je zdejší mokřad, ve kterém kupodivu všichni jdeme (ani na dostupných videích jsem si nevšiml nikoho, kdo by běžel), asi se snažíc striktně dodržet pořadatelský popis této překážky: PROJÍT mokřad ve vytyčeném směru.

Fénixovým tunelům - několika obrovským traktorovým pneumatikám, které je nutné nejprve přelézt a poté jeden z těchhle tunelů prolézt - dorážíme v šesti. Rozdělíme se na dvě trojice a já si přesně podle Murphyho zákonů vybírám stejně jako v supermarketu tu pomaleji postupující frontu. Zdržení asi čtyřicet vteřin. Ale co, nezávodím a cíl už mi přece zbývá splnit jen jediný - ve zdraví dokončit.

Trpělivě tedy vyčkám a za chvíli můžu pokračovat k překážce Krvavá záda. Ostnatý drát natažený nad zaplavenou loučkou plnou vzrostlých travin. Hlavně kvůli této překážce jsem se ráno nafedroval Aeriusem proti alergii. Dáša, která se mé snažení pokouší zachytit na kameru, na mě křičí něco o tom, že mám využít svých dovedností v plížení nabytých na vojně, které bych měl oproti mladším, jež vojnu nezažili, bezesporu mít. Copak ale ta moje holka neví, že jsem byl štábní škrabka? :) Nicméně se mi přesto daří dva souplazníky předplazit. A navíc prolézám bez odřených zad.

Za Krvavými zády následuje pro mě nejpříjemnější část trati: dlouhý přesun k překážce Nuselský most, jen nakrátko přerušený dvěma snadnými překážkami. Kaučukovým polem (tady snad není potřeba vysvětlovat, asi každý někdy viděl, jak američtí fotbalisté dupou do středů položených pneumatik) a Baxterovým trojskokem, kde se nakonec dvě klády neskáčou, ale podlézají a přeskakují se až spojené pneumatiky. V tomhle dlouhém přesunu většina lidí kolem mě chodí a já můžu konečně uplatnit to, co mám natrénováno. I když v tomhle případě to ani není běh, jako spíše klus.

Ještě než dorazíme k odhadem pět metrů vysoké lávce je nutné probrodit slepé rameno řeky Ohře a vydrápat se na jeho kluzký břeh.

Za lávkou, která pro mě, i když občas na závratě trpívám, byla - dílem náporu doslova šplíchajícího adrenalinu - celkem snadnou záležitostí, následuje Hadí hnízdo. Plížení po teď už značně mokrém gumovém pásu pod nízko nataženými hadicemi je hodně nesnadné, přesto se mi opět podaří někoho předplazit. V plazení jsem dobrej. Kde jsem se to asi tak mohl naučit...? :) Nicméně i přesto kolem mě na této překážce jeden maník proletí, jako namydlený blesk. Kdo mohl tušit, že se tahle překážka dala s trochu šikovnosti zvládnout po čtyřech, stylem lachtan či kutálením bokem.

Další překážkou je Lenochod. Opět se k ní probrodíme drobnou bažinkou, abychom se postavili na paletu, vystáli menší frontu a pak se ručkováním na laně dostali o několik metrů dál na jinou paletu. Ruce už mi začínají ochabovat a to je to nejhorší teprve čeká.

Následují totiž dvě stejné překážky. Gumové stěny. Téhle překážky ze svázaných pneumatik jsem se vzhledem k pravidlu závodu číslo III (každý závodník má pro překonání překážky 3 pokusy, po vyčerpání třetího pokusu bude diskvalifikován) hodně obával. První ze stěn ještě zvládám v pohodě. Na druhé se však na vrchu nějak zaseknu, mezitím k ní doběhnou další dva bahňáci a jak na ní naskočí přetočí mě do skoro vodorovné polohy se zemí. Zdá se, že každou chvíli musím ze stěny spadnout jako přezrálá hruška. Chce se mi to vzdát, ale nevěřím, že bych dokázal být úspěšný na druhý či dokonce třetí pokus. Na to už jsem příliš vyčerpaný. Zmobilizuju tedy všechny síly, které mi ještě zbývají. Použiju všechny svaly  včetně zigomaticus minor i major, depressor anguli oris, vyjde ze mě neartikulované zachrčení, které bláhově považuji za řev a překulím se na druhou stranu. Nijak neřeším, že jsem se obrátil kolem své osy a středobodem otáčení bylo mé pochroumané pravé rameno.

Dorážím ke klouzačce vedoucí do slepého ramene řeky Ohře. Dobře zvolené elasťáky mou jízdu trochu zbrzdí, takže se mi povede neocitnout se až pod vratkým paletovým mostkem, na který je nutné vylézt, ale pěkně před ním. Melu z posledního, ruce mi připadají jako vařené špagety - vůbec se o ně nedá opřít. Vyšplhám se na paletu a chvíli ležím na břiše (takhle nějak), jakobych měl za sebou minimálně deset uplavaných kilometrů. Nicméně nemůžu ležet moc dlouho, jinak by mě další účastníci ušlapali. Vydávám se tedy přes řeku Ohři k Antonínským jímkám, ve kterých čekají poslední překážky.

Voda je studená, a to jak v Ohři, tak v jímkách. V první jímce na nás čeká kláda, po které by se mělo přejít a v případě pádu pokračovat vodou ven z jímky. Ani to nezkouším a rovnou padám do vody. Při mé šikovnosti by se totiž mohlo snadno stát, že bych skončil na kládě rozkročmo. Voda v jímce dvakrát nevoní, ale větší problém nastává, když se mám dostat z jímky ven. No schválně se zkuste na dvou špagetách vytáhnout do výšky okolo dvou metrů.

Ve druhé jímce čekají cik cak rozházené palety, pro mělčí ponor dovybavené zespodu ještě prázdnými kanystry. Pravda, je to jistě snazší než kláda, ale přesto se cítím jakobych přeskakoval ze surfu na surf. (A já umím surfovat jenom na netu. :)

Nazpět přes Ohři už jen jdu. Čekám, kdy mě i ten chabý proud strhne a odnese do Litoměřic k soutoku s Labem. Naštěstí je tu natažené lano, a tak se ho raději přidružuju. Když se dostanu na pevnou zem, dovolím si v posledních desítkách metrů ještě něco jako finiš, i když prý to podle dostupných zdrojů jako finiš moc nevypadalo.

Konečně jsem v cíli. Čas 17:29 není důležitý. Umístění není důležité. Jsem špinavý, mokrý, unavený a šťastný. Takhle nějak vypadá Matouš, když z něj na chvilku spustíme oči a on se někde vyválí. Jen on by za to dostal nejspíš na zadek. :)

A co napsat závěrem? Skoro všechno mě bolí. Cítím zmožené svaly, o kterých jsem měl matné tušení naposledy někdy před deseti lety, kdy jsem ještě provozoval karate. Na těle mám spoustu oděrek a nemálo modřin. Ale přesto.... Už jsem to tu psal. Nejspíš jsem magor a pokud mi zdraví dovolí, zkusím to příští rok znovu. Protože to, co nám tady organizátoři připravili, se jen tak zažít nedá. (Díky.) Jen to asi bude chtít maličko potrénovat.

Výsledky.
Záznam z online přenosu (ve čtvrtém videu - nepočítaje vto úvodní reklamu - okolo patnácté minuty můžete vidět toho "strejdu", tedy mě na druhé překážce :). Pokud se mi podaří dostat záznam z té stařičké kamery, kterou jsme měli půjčenou, objeví se tu taky.
A ještě výsledky z Karlovarského STRC krosu, kam jsem se večer zajel "vyklusat."


Jediný dva cvoci, který si střihli Bahňáka i karlovarskej trejl

koyama

http://www.results.cz/pdf/11001E.pdf

2 komentáře:

  1. \"Strejdo\", pořád dokážeš překvapovat, jen tak dál!

    OdpovědětVymazat